TEN PRVNI . . . o dedovi
Ahoj jmenuji se Monika a chci blogovat. Obdivuji spousty blogeru, libi se mi co tvori a obcas se vypsat ze svych myslenek mi prijde jako dobre ventilovani svych emoci. Kazdy z nas potrebuje cas od casu odpustit ze sve podpoklicky, pod kterou se dusime jako maso v tlakovem hrnci. Psani jsem nestudovala, dlouho jsem se k tomuto kroku i odhodlavala a vsechny rady, ktere jsem nasla mely spolecne jedno - proste zacit.
Dnes je den, kdy mi je ouzko a smutno. Je to presne mesic co mi usnul muj dedecek z pohadky. Usnul a uz se neprobudi, hrozne mi chybi. Vim, ze tyhle chvile patri k zivotu a ze rany ztrat leci jen cas, presto brecim, je mi smutno, je mi to lito. Nevolam ho zpatky, vim ze uz chtel jit odpocivat, rekl mi to . . . videla jsem ho ve snu, presne tyden pred jeho smrti, padal dolu, jeho telo bylo bez sil, bez pohybu, videla jsem, jak dopadl na dno, na tvrdou betonovou podlahu a odrazil se, byl jak hadrovy panak, netekla zadna krev, nekricel, proste letel . . .
Dnes jsem asi o neco vice emotivni nez v jinych dnech, urcite to ma souvislost s mou periodou, ktera je dnes bolestivejsi vic, nez kdy jindy. Navenek pusobim jako silna zena, ale v jadru smutnim. Je patek odpoledne 25.10.2019, venku sviti slunce a me misto pohodove vikendove nalady, ktera by mela byt se kouli slzy jako hrachy po tvarich. Otec mi poslal foto, jak dedecka ukladaji do hrobu, uz nikdy se mu nebude trast hlas, az mu budu prat k dalsim narozeninam, uz nikdy nebude slzet o Vanocnich svatcich, az budeme vzpominat. Uz proste nebude, cas leti, vsechno se meni a ja uz nejsem dite . . .
Asi je to divny, netradicni a mozna i uchylny, ze svuj blog zacinam fotkou pohrebni a fotkou urny, ale ja ho tu chci mit a chci timhle prispevkem rict, ze je uplne normalni smutnit, brecet a fotit pohrby, jsou soucasti nasich zivotu, tak jako svatby . . .
Vaclav Jicha, pekar z Vrbcan byl muj deda a ja jsem na jeho zivot neskonale pysna!
Dnes je den, kdy mi je ouzko a smutno. Je to presne mesic co mi usnul muj dedecek z pohadky. Usnul a uz se neprobudi, hrozne mi chybi. Vim, ze tyhle chvile patri k zivotu a ze rany ztrat leci jen cas, presto brecim, je mi smutno, je mi to lito. Nevolam ho zpatky, vim ze uz chtel jit odpocivat, rekl mi to . . . videla jsem ho ve snu, presne tyden pred jeho smrti, padal dolu, jeho telo bylo bez sil, bez pohybu, videla jsem, jak dopadl na dno, na tvrdou betonovou podlahu a odrazil se, byl jak hadrovy panak, netekla zadna krev, nekricel, proste letel . . .
Dnes jsem asi o neco vice emotivni nez v jinych dnech, urcite to ma souvislost s mou periodou, ktera je dnes bolestivejsi vic, nez kdy jindy. Navenek pusobim jako silna zena, ale v jadru smutnim. Je patek odpoledne 25.10.2019, venku sviti slunce a me misto pohodove vikendove nalady, ktera by mela byt se kouli slzy jako hrachy po tvarich. Otec mi poslal foto, jak dedecka ukladaji do hrobu, uz nikdy se mu nebude trast hlas, az mu budu prat k dalsim narozeninam, uz nikdy nebude slzet o Vanocnich svatcich, az budeme vzpominat. Uz proste nebude, cas leti, vsechno se meni a ja uz nejsem dite . . .
Asi je to divny, netradicni a mozna i uchylny, ze svuj blog zacinam fotkou pohrebni a fotkou urny, ale ja ho tu chci mit a chci timhle prispevkem rict, ze je uplne normalni smutnit, brecet a fotit pohrby, jsou soucasti nasich zivotu, tak jako svatby . . .
Vaclav Jicha, pekar z Vrbcan byl muj deda a ja jsem na jeho zivot neskonale pysna!
Komentáře
Okomentovat
dekuji za tvuj nazor