Pro tebe ♥

Nikdy bych neverila, jak moc me tva smrt zasahne. Dnes je 20. listopadu 2019, presne 55 dni od toho dne, kdy si podle lekaru naposledy vydechnul a byl tady u nas dole. Je noc, alespon tady na Anguille, okolo 2 hodiny ranni a ty si me volas, abychom si povidali. Chybis mi, moc mi chybis, pisi tato slova se slzami v ocich, smutkem, ale zaroven chticem dat pruchod tem tesknicim emocim. Je v poradku brecet, byt smutna a rict, ze tvuj odchod me trapi. Vedela jsem, ze jdes, vedela jsem, ze se to stane v dobu, kdy budu v Cechach, vedela jsem, ze tvoje telo uz nema sil, ze chces spat, rekla jsem ti: ' jdi, jsem ok, vim, ze se ti ulevi '. Ale stejne obrovsky chybis! Vim, ze kontakt mezi nami by se behem poslednich roku dal spocitat na prstech dvou ruk, ale stejne si muj dedecek z pohadky. Jsem tu, mluvim s tebou, brecim, tak jako ty, citlivka:): 'dedo mas se tam dobre'?! Kdyz jsem psala tvou smutecni rec, zjistila jsem, ze spoustu veci o tvem zivote nevim. Vadi mi to, proc me to nikdy nezajimalo?, proc vim tak malo? Kde ses narodil? Kdo tvuj bratr byl? Kdo rodice, proc jsme si o tom nepovidali? Mozna si nekdy neco zminil, ale ja jako 'ta mala', jsem te asi nevnimala a pozdeji uz mela jine starosti. Dnes je mi to lito . . ., co reknu kdyz se budou ptat? To co jsem zazila, co vim, ze deda byl spravny chlap! Pracant, vypravec, clovek, co se rozdal. Vrbcanak, pekar, kamenik, jezedak. Zabijecky, zelene auto Skoda 120, zelena babeta a plny hrnek caje nebo mleka. Vrchovaty talir polevky, Jihoceske jogurty a kratke sedive vlasy. Slova "ponevadz", "no jiste", "aaa pekne vitam" z tvym ust casto zaznivala a ta sprosta tam nikdy nebyla. Jsi prikladem dedo, v mem srdci zustavas, pozdravuju a jdu zpet do postele. Diky, ze si tady byl a ze si se dnes zastavil . . .

24. srpna 2017, Vrbcany c.p. 66